Úvod
Ženský psaní
V prvním ročníku na FAMU jsme každý týden psali povinné etudy na zadané téma. Na tom by nebylo nic zajímavého, pokud by nás neučil pedagog, který měl tak trochu pifku na „slabší pohlaví“. Jedním z nejhorších odsudků našeho snažení se tak stala věta: „Tohle zahoďte i s rukama, to je takový ŽENSKÝ psaní.“
Mnohokrát jsem pak uvažovala nad tím, podle čeho se vlastně takové „ženské“ psaní pozná a v čem se liší od psaní „mužského“… (Mimochodem, nikdy jsem z úst zmíněného pedagoga neslyšela větu: „To se nedá zveřejnit, to je takový MUŽSKÝ psaní…).
… Teď to možná vypadá, jako že jsem děsná feministka, co má pro změnu pifku na „silnější pohlaví“ a navíc trauma z mládí, kdy nebyl dostatečně oceněn její literární talent…
Nevím, no… Co se týče traumat z mládí, to by asi musel posoudit nějaký psycholog, a co se týče „pifky na chlapy“, tipuju, že na tom nejsem o moc hůř než kterákoli jiná ženská, co má za sebou pár vztahů, z nichž ne všechny byly idylické.
Feministka teda nejsem určitě.
Nicméně nemohu popřít, že jsem (alespoň co se vnějších znaků týče) žena, tudíž v širším slova smyslu všechno, co vyplodím, by se dalo označit jako psaní ženské.
… Pointa? Žádná.
Když jsem hledala název pro tyhle stránky, prostě mě nenapadlo nic lepšího…
Pokud jste tedy hned na úvod čekali nějaké hlubší zamyšlení s morálním vyzněním, tak to se omlouvám…. A pokud nic takového nečekáte ani teď ani později, tak vítejte na stránkách. … Jo, a pokud vás zajímá, o čem to bude, tak to se taky omlouvám, ale netuším. Možná že jedním z kritérií „ženského psaní“ je, že si předem nestanovuje kritéria, ba dokonce ani formu a téma… Ale tohle je spíš jen můj osobní názor a – jak se na ženu sluší – nemám ho nijak vědecky podložený.