Z venkovského života

Si takhle jednoho pěkného letního dne říkám: „I což – zajedu se podívat na SVŮJ pozemek, poklábosit se sousedy, načerpat energii, a tak vůbec…“ Křepce skočím do auta, šlápnu na to, pustím oblíbenou kompilaci hitovek… paráda… slunko svítí, provoz je plynulý, všechno cajk… Až na to, že když odbočím na polňačku k pozemku, zjišťuji, že […]

… za devatero horami a devatero řekami, žil – byl… ale dost možná také, že nikdy neexistoval… Kdož ví?… Mezi lidem se všelicos povídá …Najdou se dokonce tací, kteří by přísahali, že na vlastní uši zaslechli jeho hlas, a jiní zas, kteří dokládají existenci této tajemné bytosti písemnými prameny, psanými údajně její vlastní rukou… Od

Včera kolem obědové pauzy, když se teploměr přehoupl přes třicítku, povídám své nadřízené: „Já bych to dneska nejradši zapíchla a šla na koupaliště.“ „Já taky,“ na to šéfová. A tak jsme šly … Jak se vzápětí ukázalo, nebyly jsme zdaleka jediné, kdo dostal podobný nápad. Už kolem druhé odpoledne bylo možné v houstnoucích davech kolem bazénu

To se tak jednoho pěkného letního rána probudím, a koukám – nahoře u kaple parkuje auto. Na tom by nebylo nic divného. – Jak jsem se před pár týdny dozvěděla, bratři Husiti tu a tam umožní sousedům zaparkovat na pozemku, když mají návštěvu a sjede se víc lidí… Co mne ovšem trochu zarazilo, byla sňůra

Moji kocouři jsou všichni adoptovaní nalezenci. Tudíž nikdo přesně neví, jak jsou staří, natož pak kdy se narodili. I rozhodla jsem se po zralé úvaze, že přece broučínky nepřipravím o narozeniny, a že teda budou mít narozeniny společně, a tak nějak přibližně v létě… A shodou okolností padla volba na dnešek. I vydala jsem se do

Dneškem evidentně oficiálně začalo léto, což se mimo jiné projevilo na zvýšené hustotě kolařských peletonů a svátečních řidičů, šinoucích se rychlostí 40 km v hodině. V kombinaci s námi, uspěchanými pracujícími, kteří ještě dovolenou nemáme, a jsme tudíž dost zpruzení (nemluvě o tom, že někteří z nás ani žádnou dovolenou mít nebudou, páč si jí stihli rozfrcat na akce

Dnes pouze drobné varování, i když patrně zbytečné, protože předpokládám, že se najde opravdu jen málo naivních blbů, kteří by si kupovali vybavení do přírody přes internet… Jak čtenář správně předpokládá, zářným příkladem takového blba je moje maličkost … Nicméně tedy pro případ, že by kromě mě existoval ještě druhý takový trouba – tohle je,

Teta má už asi tak rok zánovní auto, se kterým se dokonce naučila i zaparkovat. I řekne si jednoho dne: „Co já se budu furt do tej Prahy trmácet autobusama? Šak to nemůže bejt zas až taková věda, dojet tam autem, ne?…“ Teoreticky to opravdu nevypadá nijak složitě. – Z Boleslavi pořád rovně po dálnici, zaparkovat

Začínám mít intenzivní pocit, že za neustálými nehodami mého života se skrývá prostě neodhadování vlastních sil. Velká chalupa (aby bylo dost prostoru přece…), velký auto (aby bylo pohodlný a stabilní, ne?… ), velký plány… dokonce i tu tašku jsem si koupila jak pro dvoumetrovou modelku… Takže kauzalita je jasná: velká chalupa chce velký peníze a

Dnešní odpolední výprava za poznáváním nového působiště dopadla… já vlastně ani nevím… divně?… Na to, že bydlím na Šibeničním vrchu, jsem si celkem zvykla… Ve dne je tu super klídek, a po setmění… prostě nevycházím z baráku. Taková dohoda s místními duchy – já nestrkám nos do jejich záležitostí, a oni mi zase na oplátku nestrkají po