Próza

Jednoho dne počítáš všechny svoje kroky. Tráva prorůstající mezi kameny, vzpomínky zachycené na fotkách… komu se zdály všechny ty sny, co kdysi bývaly skutečností?… Povědomé tváře… Souvislosti pospojované jmény a daty událostí. Čas je bytí, které se umí stát prostorem… a nebo ti zavřít dveře před nosem jako ujíždějící metro… Podzimní hvězdy visí nízko nad […]

Seděla na zápraží za chalupou. Bylo velmi brzy ráno a slunce se teprve klubalo z mlžného oparu nad lesem… Srpnová rána jsou už taková – rodí se z bělosti a z chladu noci, když vydechne těsně před svítáním. Přinášejí s sebou jemnou, jen jako by z dálky zachytitelnou připomínku zimy, nahořklou vůni listí, které už ví, že brzy začne

Ta Praha, co jsem v ní kdysi žila, tak ta už není. Byla to stará nostalgická dáma, plná temných zákoutí, mlhavých snů a vzpomínek… Byla v ní spousta průchodu, o kterých se nedalo říct, kam vedou, spousta dvorků a zarostlých zahrad… voněla vlhkostí, hlínou, zvětralým pivem a dýmem z cigaret, na podzim na petřínských stráních bubnovaly za větru

Poslední přístav vykrojený ze starých snů, zahrada zarostlá břečťanem pod tichým příkrovem šedobílých mraků … Je to dávno… Kdo ho tu asi zapomněl a z kterých dob si zapamatoval tu skulinu, průrvu mezi světy… Stojí na mírném svahu nad vinicí, tak trochu neviditelný v porovnání se velkolepým masivem hradu. Slunce ho vykrajuje z bílého pozadí, klikatou cestičkou k huňatému

1. kapitola „Promiň, ale tohle mi opravdu hlava nebere,“ zasyčela polohlasem, když konečně vyšli z dusné kuchyně do chodby. Ovanul ji chlad kamenných zdí. Byla tu cítit plíseň, brambory, a u dveří do sklípku to páchlo kočičím čůráním a zkyslým mlékem. „Nechápem, mojko,“ usmál se dobrosrdečně a pro jistotu pohledem zkontroloval, jestli jsou dveře do kuchyně

Vysoko nad hladinou přeletí racek, a když se podívám dolů, vidím, jak se vlny tříští o skalisko. Šumí mi v ústrety staré sny, co jsem kdysi znala a ty, o kterých slýchám, když se procházím v písku na pobřeží. Věříš, že moře vypráví? A víš, že slyší? Povídal táta, že mluví všemi jazyky, a i kdyby to

Já vážně nejsem ekolog. Ne, že bych neměla ráda přírodu, ale jakákoli militantní ochrana čehokoli mě docela děsí… Což ale asi neříkám nic nového… takže začnu radši znova … Bylo mi čtyřicet pryč, když se můj život zase jednou úplně podělal. Nebudu zabíhat do podrobností – každý dospělý jedinec po čtyřicítce si umí více-méně představit,