Publikováno na SeznamMédia 11.1. 2023
Reakce na článek Seriál o psaní, díl 1. Ano, jsem jedním z těch znechucených, demotivovaných, zdeprimovaných a vyhořelých literátů, těch, kteří už léta nic nenapsali, protože to přeci nemá cenu…
Článek
Čemu jsem se naposledy upřímně podivila? Své ochotě reagovat aktivně na článek paní Válkové. Jako reprezentant zhrzeného a léty otupělého literáta (kterého paní Válková celkem výstižně popsala ve výše uvedeném příspěvku) totiž ze zásady na podobné výzvy nereaguju a své „literární skvosty“ schovávám v šuplíku. Nebo se o ně v lepším případě podělím s pár přáteli na sociálních sítích. Proč? Inu, protože jsem jako správně zhrzený literát dospěla k sebelítostivému přesvědčení, že moje psaní beztak nikoho nezajímá, že trh je knihami a články doslova přehlcen, že stejně nic novýho nevymyslím, protože všechno už tu bylo… atd. Takže ano, jsem velmi udivená, že tohle píšu… Jsem velmi udivená, že ve mě zřejmě ani po těch letech nevyhasla ona pověstná jiskřička tvůrčího zaujetí… Dokonce jsem na okamžik pocítila pnutí poslechnout výzvu do té míry, že začnu fakt psát pravidelně… Ale vo čem, žejo?
Odvěkým problémem lidí, kteří se psaní věnují profesionálně, je, že dřív nebo později dospějí k mrtvému bodu, který by se dal charakterizovat slovy „není o čem a není proč“. A čím déle se tito lidé psaní věnují, tím rychleji se zpravidla ten „mrtvý bod“ dostaví. To je bohužel můj případ. Ve čtyřech letech jsem napsala první básničku, v patnácti si vydala samizdatem sbírku velmi depresivních a ponurých poetických textů, doplněnou neméně depresivními a ponurými fotkami od mé výtvarně nadané kamarádky… A od té doby jsem s sebou celé roky tahala sešity a zápisníky, neuplynul den, abych si něco někam nenačmárala… a pochopitelně jsem snila o tom, jak budu slavná spisovatelka, jak napíšu románový bestseller, budu dávat rozhovory do časopisů, vydělávat balíky peněz a ve svém sídle v Malibu budu za horkých letních večerů popíjet značková vína, hledět zádumčivě na mořský příboj a ťukat do psacího stroje (za mého mládí se totiž ještě psalo na stroji)… Po matuře jsem si, navzdory snahám mé rodiny dotlačit mě na práva nebo nějaký jiný lukrativní obor, prosadila scenáristiku na FAMU, a (patrně na truc rodině) jsem se tam dostala hned napoprvé… Řeklo by se tedy: slibný začátek…
Jenže už během studií mi začalo docházet, že lidí, co umí psát, je fakt hodně, že konkurence je značná, že tady už OPRAVDU VŠECHNO bylo… atd. Navíc jsem si byla v jisté fázi života nucena přiznat, že krom geniality, která by mne odlišila od ostatních píšících, mi chybí i zdravé sebevědomí a ostré lokty, což je, zejména v oblasti filmového průmyslu, docela průser. Po mnoha marných pokusech nějak se prosadit se tak z mých snů o děkovné řeči na Oscarech staly příležitostné dramaturgické posudky, ze snů o románových bestsellerech bezvýznamné článečky v časopisech, a ze mne se stala průměrná paní, co celkem dobře píše, ale zase to není nic extra, takže vlastně co z toho… Řekla jsem si, že než to dělat průměrně, to to teda radši nebudu dělat vůbec, a tak jsem si jednoho krásného dne sbalila fidlátka a zařadila se do zástupu oněch „neviditelných“ padesátnic, co celkem spolehlivě vykonávají zcela průměrnou práci ve zcela průměrném malém městě, nakupujou ve slevách, nosí převážně tepláky, starají se o zahrádku, večer co večer čučí na seriály na Netflixu, tloustnou, a pořizují si kočky, aby se necítily až tak blbě a zbytečně… Proč teda teď smolím tenhle článek?… Nemám tušení a jsem OPRAVDU, ale OPRAVDU velice udivená. Čert ví… Třeba mě to vyprávění příběhů přece jen ještě trochu baví… Třeba si v koutku duše pořád ještě myslím, že by to mohlo bavit i někoho jinýho…
Každopádně díky za inspiraci, za pokus to stálo 🙂