Si takhle jednoho pěkného letního dne říkám: „I což – zajedu se podívat na SVŮJ pozemek, poklábosit se sousedy, načerpat energii, a tak vůbec…“
Křepce skočím do auta, šlápnu na to, pustím oblíbenou kompilaci hitovek… paráda… slunko svítí, provoz je plynulý, všechno cajk… Až na to, že když odbočím na polňačku k pozemku, zjišťuji, že je zastavěná náklaďákama… Už dřív jsem si sice při krátkých návštěvách všimla, že je tu ňák podezřele velkej provoz, ale to taky mohla bejt náhoda, žejo… Navíc přece jakmile se majitelé těch zaparkovaných kisen dozví, že pozemek někdo koupil, prostě se přesunou jinam, to dá rozum… Svatá prostoto! K stávajícím vozidlům mezitím přibyl zánovní tirák stojící přímo v místech mého budoucího vjezdu na zahradu, vedle něj, aby jo nebylo kam se vrtnout, kdosi umístil kontejner, a přímo na MÉM pozemku parkuje osobák, kterej tam teda fakt evidentně nemá co dělat… Hm…
Kamarádi sousedé trochu rozpačitě krčí rameny.
„To je mladýho Brichty…“
„Von má nějakou povoznickou firmu?“
„Ne, von to sbírá…“
„?“
Následně se dozvídám, že tak jako někdo sbírá například pivní tácky nebo angličáky, mladej Brichta sbírá auta, zejména pak náklaďáky… A co čert nechtěl – jako místo pro svou úctyhodnou sbírku si vybral MOJÍ příjezdovku.
„Ale to by asi neměl, žejo…?“
Podle výrazů přátel soudím, že by to URČITĚ neměl, ale evidentně si s tím nijak neláme hlavu.
Hned v pondělí tedy mířím na příslušný obecní úřad. Paní starostku najdu na záhonu vedle parkoviště. Je to moc milá žena. Poté, co sundá zahradnické rukavice, pozve mě do kanceláře, kde se mnou ochotně zapřede rozhovor na téma „příjezdová cesta“. Krom toho, že mi vyjede seznam cca patnácti povolení a souhlasů, které budu potřebovat (samostatný projekt nevyjímaje… a jsme zase u fenoménu VOLNÝ PROJEKTANT… bože, za co mě trestáš?!… ), vyslechne si soucitně mé obavy, týkající se sbírky páně Brichtovy.
„Nojo, von to tam má těma autama úplně zacpaný,“ pokývá hlavou.
„Ale ta cesta je obecní, ne? Nebo má nějakou část pronajatou?“
„Kdepak pronajatou,“ zaculí se ta dobrá žena. „Prostě se tam roztahuje.“
„Aha… Takže to se s ním asi budu muset nějak domluvit, že…?“
Paní starostka mě pohladí soucitným pohledem.
„To bude celkem náročný. Kam by to dal všechno, žejo…“
„Ale ze zákona snad tu cestu blokovat nesmí“, hlesnu zoufale…
Z výrazu paní starostky lze vyčíst nezměrnou účast … Tak nějak se asi dívaly ženy, doprovázející bojovníky do předem prohraných bitev. Usměje se smutně.
„Tak… zkuste to nějak… vykomunikovat…“
Víc ani nemusí dodávat.
Okamžik si tiše hledíme do očí. Vím, co si ta dobrá žena myslí… Mrňavá postarší paní, co si vysnila domeček v rodném kraji, a teď se vydává zcela nepřipravena do bitvy, připomínající tak trochu boj s větrnými mlýny…
Cestou k autu mi před očima víří závěje úředních lejster, defilují nepolapitelní projektanti, podloudní zedníci, falešní poradci a neoblomní razítkáři… a v čele tohoto děsivého vojska kráčí neohroženě sběratel náklaďáků, ruku v ruce s bezejmenným zástupcem českých železnic a bezpohlavní chimérickou bytostí nazývanou „Povodí Ohře“… (v mých představách vypadá jako obří chobotnice s tisícem chapadel, která mají místo přísavek razítka).
Než nastartuju, zamávám ještě naposledy paní starostce – prozatím jediné lidské bytosti, kterou jsem na své cestě za vidinou vlastního domku potkala… Kdož ví, kdy se zase setkáme, a zda vůbec někdy… V tuto chvíli mám vážné pochybnosti, že bych se přece jen jakýmsi zázrakem mohla stát řádnou obyvatelkou této obce… vlastně jakékoli obce… vlastně si už ani nejsem jistá, jestli pořád ještě patřím do skupiny označované pojmem „lidstvo“… Připadám si spíš jako mimozemšťan, který omylem vypadl z létajícího talíře a s hrůzou zjišťuje, že tady prostě nemůže přežít.
Domů se vracím bez hudby a zcela bez naděje. Než stihnu zaparkovat na Šibeňáku, dusivou deku letního dne protrhne zahřmění a současně se z nebe spustí slejvák. Mám po rajčatech. Schlíple zalezu do domku, a než se konečně nechám inspirovat deštěm a pustím slzu, naleju si sklenku vaječňáku.
„Tož pěkný narozeniny, děvče… dejchej zhluboka …“