… za devatero horami a devatero řekami, žil – byl… ale dost možná také, že nikdy neexistoval… Kdož ví?… Mezi lidem se všelicos povídá …Najdou se dokonce tací, kteří by přísahali, že na vlastní uši zaslechli jeho hlas, a jiní zas, kteří dokládají existenci této tajemné bytosti písemnými prameny, psanými údajně její vlastní rukou… Od koho však tyto prameny pocházejí, to lze jen těžko soudit. Nechť tedy laskavý čtenář sám uváží, kam zařadit mé vyprávění. – Je to pravda? Či pohádka?…
Ať tak či tak – mezi bájnými zjevy, o nichž si lidé po staletí skazky vyprávějí, objevuje se jeden, dosud jen málo známý. Poprvé zaznamenala jsem zmínku o této novodobé legendě asi před půl rokem. Bylo mi tehdy třeba jednat s lidem, nazývajícím se obecně „lid dělný“, a to s kmenem souhrnně označovaným jako „STAVEBNÍ FIRMA“. Kmen tento jest velmi vzdálen nám běžným smrtelníkům. Po léta zachovává si svou integritu, podobně jako spřátelený kmen „ÚŘAD“, a stejně jako kmen úřednický, omezuje tudíž většinou styk s veřejností pouze na projev písemný či telefonický. Je skutečně jen málo vyvolených, kterým byl umožněn osobní kontakt s firemními kmenovými náčelníky (ve většině případů označovanými rituálním jménem „PANINŽENÝR“), či se zástupci kmenových starších (titulovanými nejčastěji „PANJEDNATEL“). Předem podotýkám, že jsem, žel bohu, mezi tyto vyvolené nikdy nepatřila, a byla mi udělena pouze písemná a telefonická audience. Ani to ovšem není zanedbatelná zkušenost. Kmen firemný vyznačuje se totiž vlastními pravidly a rituály, a rovněž, snad již od počátku věků, hovoří vlastním jazykem, do jehož tajů lze jen stěží proniknout. Jeť to jazyk plný neuchopitelných popisů a metafor, fascinujících slovních spojení a zaklínadel… Adeptům, žádajícím o komunikaci, se tudíž doporučuje, prostudovat předem co největší množství posvátných spisů, vysvětlujících alespoň základní pojmy firemné řeči. Namátkou uvádím některé z těch běžněji používaných: čovka, vlys, dilatace, deponie, xylolit, marmoleum, plynosilikát, armatura, sendvič, mirelon… atd. Adeptům komunikace se dále doporučuje vyhradit si na rituál dostatek volného času. Patří totiž k tradičním zvykům firemného lidu, odpovídat až na třetí, někdy dokonce až na desáté zavolání, a najdou se i kmeny, očekávající několikatýdenní urgence, provázené prosbami, zdvořilými suplikami a poníženými předem-díky.
Nechci se příliš holedbat, ale ve třech případech podařilo se mi opravdu překonat všechny počáteční překážky, a odměnou byl mi hlas v telefonu, oznamující kýžený název firemní. A zde se dostávám k jádru věci. Po úvodních zdvořilostních frázích, následovala totiž zpravidla otázka: „Máte projekt?“
Na tuto otázku odpovídala jsem po pravdě, že nikoli, načež vždy mi bylo povědíno, že projetku jest třeba, leč firma nemá „volného projektanta“.
Ukázalo se tedy záhy, že na pozadí firemních kmenů figuruje jakási záhadná mýtická postava, jejíž jméno a skutečnou podobu znají patrně jen kmenoví náčelníci, a zřejmě ani oni netuší, kde se v té či oné chvíli daná postava pohybuje. VOLNÝ PROJEKTANT! Jaké to pole pro fantazii! Jaký to pokrm pro mysl, bažící po poznání! Kdo je to? Jak vypadá? Kde se vyskytuje a proč se skrývá?… Firemné kmeny, vázány slibem mlčení, reagují na podobné otázky zpravidla zaklínadlem: PANPROJEKTANTJEZCELAZANEPRÁZDNĚN. Další informace odmítají sdělit, a naléhat na ně se adeptům nedoporučuje, nechtějí-li riskovat přerušení komunikace, a absolvovat pak celý proces navazování kontaktu znovu.
Teprve po půlroční tvrdé práci, dostavila se mi jiskřička naděje v podobě firmy, která se uvolila poodhalit roušku tajemství, a dát mi na Volného Projektanta kontakt. Jaké štěstí! Jaká naděje svitla v mé duši, když jsem s tlukoucím srdcem vytáčela telefonní číslo… A druhý den znovu… a další den také… a pak asi tak ještě čtrnáct dní. Po čtrnácti dnech, nebudeš tomu, milý čtenáři, věřit! – Skutečně jsem v telefonu zaslechla hlas patřící JEMU! Plna vděčnosti, přednesla jsem své prosby, a Volný Projektant odvětil laskavě, že „se na to teda podívá“. Dokonce byl tak velkorysý, že mi dovolil zaslat mu příslušné materiály k dané problematice – tedy konkrétně ke stavbě domu. Na závěr konverzace pravila ještě ta mýtická bytost: „Já se vám ozvu“, načež položila telefon, zanechávajíc mě mému tichému nadšení.
… A dny plynuly…
Den střídal noc, noc střídala den… Poslední zbytky sněhu roztály, zabublaly vesele potůčky, osvobozené od ledového příkrovu, listí na stromech se zazelenalo, z hlíny vyšlehly zelené plamínky nové trávy, ba i květy rozličné proklestily si cestu na povrch zemský… vzduch zvolna se oteploval a den ode dne přibývalo světla… I vypučely na stromech květy, ptáci si postavili svá hnízda, vajíčka snesli, mladé vyseděli, motýli křidélky zatřepetali nad rozkvetlými loukami … a jak se dny prodlužovaly, plody začínaly zrát a obilí na polích zlátnout… Nastal čas léta…
I osmělila jsem se a znovu vytočila posvátné telefonní číslo… A další den také… a další den… a další…
A dny ubíhaly, a byl tu pomalu čas sklizně. A s prvním žlutým listem, slétnuvším na zahradu, po desátém zazvonění telefonu, znovu jsem uslyšela Jeho hlas. Pravil tajemně, že byl „mimo dosah“, ale že mi co nevidět zašle nabídku. To blaho! Ta úleva!… I ponořila jsem se do sladkého očekávání…
… A dny plynuly… den střídal noc, noc střídala den…
… a tak je tomu dosud…
Snad jsem pronesla neuvážené slůvko, snad došlo ke změně v postavení planet, nebo mé energetické tělo nebylo dostatečně pročištěno… Snad zapracovaly vyšší síly… snad osud… karma… nekalé čáry… Každopádně od toho dne nedostalo se mi již žádných dalších zpráv. Telefon oněměl, esemesky a maily zůstávají bez odpovědi…
Mýtická bytost, jejíž tvář jsem nikdy neměla možnost zahlédnout, zmizela neznámo kam… Ale nelituji, milý čtenáři! Kdo z nás běžných smrtelníků měl to štěstí DVAKRÁT hovořit s tak tajemným zjevem? … Právem se od nynějška řadím k hrstce těch vyvolených, ačkoli si uvědomuji, že mému vyprávění jen málokdo uvěří…
… A Volný Projektant?… Kdož ví, kde je mu konec…
Byl tu či nebyl? Skutečnost či sen?
Snad prošel tiše kolem nás a zpátky…
Ptáte se kam že?
Přece do pohádky!