To se tak jednoho pěkného letního rána probudím, a koukám – nahoře u kaple parkuje auto. Na tom by nebylo nic divného. – Jak jsem se před pár týdny dozvěděla, bratři Husiti tu a tam umožní sousedům zaparkovat na pozemku, když mají návštěvu a sjede se víc lidí… Co mne ovšem trochu zarazilo, byla sňůra na prádlo, obepínající část kostelní fasády, a na ní pečlivě rozvěšené spodní prádlo… Že by soused, ten neznaboh?… Je mi to to divné – proč by si sousedova návštěva věšela prádlo ausgerechnet na kostel, když mají zahradu jak kráva?…
Po návratu z odpolední procházky nicméně zjišťuji, že prádlo zmizelo. Chápu se tedy nůžek, a tu zlořečenou šňůru, hyzdící fasádu místa duchovního setkávání, prostě likviduji. Tak, holomci! To vás naučí, jak se chovat k sakrálním objektům!
Načež se odeberu do sklípku pod kaplí. Zatímco se pokouším vydolovat zpod poskládaných židlí sekačku, vyruší mne dětské hlásky. Ani na tom by nebylo nic divného – jak jsem uvedla v minulém příspěvku, sousedé si umístili svůj bazének těsně k mému plotu, a jejich děcka jsou poněkud hlučnější nátury… Nicméně ty hlásky znějí opravdu výrazně a zdá se, že z bezprostřední blízkosti… Že by ti haranti přelezli plot? No, však počkejte, holoto, já vás srovnám!
Vyrážím ze sklípku… a na schodech do kaple se střetávám s asi tak sedmiletým blonďáčkem. Ku podivu hoch vůbec nevypadá, že by ho má přítomnost nějak zaskočila. Naproti tomu já jsem zaskočena velmi. Zvlášť když se z útrob kostela vzápětí vynoří asi desetiletá holčička a za ní polonahý třicátník s frajersky nasazeným slamákem… Ty vole, co to je todleto?…
„Dobrý den,“ hlesnu nejistě. „My se asi neznáme… vy jste… z farnosti?…“
Chlapík se široce usměje: „Ne, my jsme tu na dovolený.“
„Na… dovolený?“
„Jo, já jsem nějakej Kubík… A to je moje žena.“ Máchne rukou směrem k sakristii, odkud vypluje korpulentní samice v plavkách.
„Kubíková,“ zahlaholí dotyčná vesele, a zatímco mi oba manželé potřásají srdečně rukou, děcka poskakují kolem kostela a vřeští…
No do pihele tmavýho! Jsem natolik šokovaná, že vykoktám pouze „těší mne“ … a odklopýtám se sekačkou na „svou“ část pozemku… Sbohem, mé borovice, sbohem můj výhlede do krajiny, sbohem, ranní vysedávání s kávou na schodech kostela… Buď sbohem, můj župánku, praktický to oděve na celovíkendové potulování po kopci! A osud – ta svině zákeřná – aby mě dorazil, donese mi k uším tóny právě startujícího koncertu jakési místní popové kapely…
A tak, zatímco soumrak zbarvuje dorůžova nebe nad „mojí“ lavičkou pod kaštanem (kde právě večeří noví nájemníci), vytáčím zoufale číslo realitního makléře, abych mu sdělila, že svoji neprodatelnou chalupu prodám klidně za nižší cenu… Vlastně za jakoukoli cenu… Protože jestli si co nejdřív nepostavím ten novej barák na tom velkém a od sousedů značně vzdáleném pozemku, stane se nejspíš něco strašnýho…